MUDr. Tereza Ettlerová, MBA

Byl to Váš dětský sen stát se lékařkou, nebo jste chtěla být něčím úplně jiným? Co Vás přimělo ke studiu medicíny? 

Od dětství mám takovou trošku zvláštnost, že neumím snít, o ničem, opravdu:) Všechno, co ke mně přichází beru jako příležitost, kterou se snažím zvládnout, jak nejlépe v danou chvíli dokážu. Protože pocházím z rodiny, která se z velké části kolem medicíny točila, držela jsem se směru, který mi byl známý. Měla jsem vynikající studijní výsledky, a proto jsem studium medicíny považovala za další náročnou výzvu, ke které se postavím s maximální zodpovědností a vyzkouším si tak vlastní limity. 

Co si představíte, když se řekne Lékařská fakulta v Hradci Králové? Jaké vzpomínky na studentská léta na hradecké lékařské fakultě Vám nejvíce utkvěly v paměti? Ať už se to týká samotného studia, nebo i věcí okolo, spolužáci, studentský život… 

Studium na fakultě pro mě byly jedny z nejkrásnějších let života. Bez legrace, bez nadsázky. Spousta mých spolužáků si vždycky ťuká na čelo, když tohle říkám, ale já to tak opravdu cítím a nesmírně ráda na studium vzpomínám. Ano, samozřejmě byly náročná zkoušková období, nic nebylo zadarmo, ale potkala jsem své nejlepší přátele. Vzpomínám taky na řadu odborníků, lékařů, kteří byli vzory pro studenty, vycestovala jsem na studijní stáž na prestižní Mayo Clinic, což mi otevřelo dveře v další klinické kariéře. A v neposlední řadě jsem potkala svého budoucího manžela, se kterým jsme společně více než 12 let.
Vzpomínám na všechny studentské akce, na plesy, na stresy při přihlašování na zkoušky, na štěstí při výběru otázek i občasná nedorozumění. Jednoduše, opravdu to stálo za to! Dodnes vím, že ať se obrátím na kohokoliv ze všech kolegů, lékařů, jsou to skvělí lidé, na které se mohu spolehnout. 

Co následovalo po studiu? Kam vedly Vaše kroky dál? 

Necelých osm let jsem pracovala v oboru gynekologie a porodnictví, a to na různých pozicích, na dvou pražských klinikách a jedné menší nemocnici okresního typu, stejně jako v ambulantním sektoru. Potom se razantně změnila moje životní situace a neměla jsem podmínky pro náročnou práci ve zdravotnictví. Protože mi ale záleželo a pořád záleží na zdravotnících a jejich pracovních podmínkách, absolvovala jsem oficiální studium leadership, vedení týmu a soft skills, které jsem začala převádět ve smysluplnou práci na zdravotnických projektech.

Podle Vašeho profilu na LinkedIn Vás zajímá svět IT, technologie a jejich využití ve zdravotnictví, můžete být konkrétnější, čím přesně se v této oblasti věnujete? 

Protože svět se mění a informačních technologie zasahují do medicíny stejně jako do jiných oborů, vzdělala jsem se v oblasti webového vývoje, vývoje aplikací a projektového managementu, založila jsem firmu Webett pro tvorbu webových stránek pro zdravotnické ambulance. Spolupracuji jako projektový manažer s přesahem do IT a marketingu na projektech, které se týkají převážně zdravotnictví. Například mentoringová aplikace MedITShare nebo aplikace Rozcestník dětské paliativní péče Nadace rodiny Vlčkových pod studiem Skoumal. 

Zabývá se i tématem soft skills v medicíně, loni jste na toto téma napsala i knihu, o soft skills pořádáte i online kurzy, také jste zakladatelkou neziskové organizace Spokojení zdravotníci. Jak a proč jste se dostala právě k těmto tématům? 

To je moje srdcové téma – přístup ke zdravotníkům. Zastávám názor, že medicína není jen o odbornosti, ale má svoji velice důležitou lidskou stránku. Jsem přesvědčená, že zdravotníci jsou to nejcennější, co zdravotnictví má a je potřeba k nim přistupovat s úctou, respektem a hledat cesty, jak je dělat spokojenými. Protože ze spokojených zdravotníků budeme v budoucnu profitovat všichni – zdravotníci, zdravotnická zařízení, pacienti, klienti. Proto jsem založila neziskovku Spokojení zdravotníci, která podporuje rozvoj soft skills, tedy spolupráci, hodnocení, přístup k chybám, kritice, motivaci zdravotníků nebo mentoring. Moje kniha otevírá základy lidské stránky zdravotnictví pro všechny, kteří chápou, že ty nejlepší odborníky odlišují právě jejich soft skills, způsob, jak spolupracují s kolegy, jak komunikují s pacienty, jak vedou týmu ve vedoucích pozicích. 

A proč se tomuhle všemu věnuji? Protože jsem to zažila na vlastní kůži, jaké to je, když se zaběhnuté oddělení rozpadne do pár měsíců jen kvůli tomu, že zdravotníci a jejich potřeby nikoho nezajímají. Jaké to má dopady na jejich život, jak se blíží vyhoření a ztrácí motivaci v tom, co dělali s nadšením a zápalem. Nebo naopak, jaké to je, když se oddělení neuvěřitelně zvedne kvůli přístupu k personálu. Když si někdo dá práci, aby se cítili jeho kolegové v týmu dobře, dokáže odhalit talenty, podpořit je, a naopak nasměrovat na jinou cestu ty, kteří se třeba zbytečně trápí. 

Spolupracujete v současné době nějak aktivně s LF HK? Mohou naši studenti navštívit nějaký váš kurz o soft skills, nebo i na jiné téma? 

Ne, aktivně s fakultou nespolupracuji, ale je mi to trochu líto:) Budoucnost medicíny totiž vidím ve spojení technologií, které nám dopřejí potřebný čas ukázat právě tu lidskou stránku zdravotnického povolání. Protože spojuji obě věci, tedy technologie a soft skills, úzce spolupracuji s organizací pro mediky Po medině. Jsem přesvědčena o tom, že výuka na lékařských fakultách by se tématům jako je vzájemná spolupráce, motivace, mentoring, předávání zpětné vazby a podobně měla věnovat mnohem víc, i když se situace lepší, pořád vidím velký potenciál a další prostor do budoucna. Stejně tak vidím důležitost ve výuce v práci s technologiemi. Například využívat možností umělé inteligence k efektivní, rychlé práci tam, kde jsou pro vhodné podmínky.  

Témata školním nebo tvořím vyloženě na požádání, podle toho, koho co opravdu zajímá, nebo co si chce odnést. Je to například využití AI v medicíně nebo chatbot, který vyhledává lékařská témata podle oboru a zdrojuje relevantní články. 

Jak vypadá Váš běžný pracovní den? 

Každý den vstávám kolem šesté hodiny, vypravím děti do školy, odvezu je a jdu sportovat. Nejčastěji běhám, protože mi to zabere nejméně času. I když srdce bývalého plavce se vidí více v bazénu. Potom si uvařím první kávu a pracuji na projektech. Padne druhá káva. Práce v porodnictví mě naučila opravdu rychlé práci pod tlakem, takže si dokážu snadno udělat priority a odbavovat svěřené úkoly. Odpoledne vyzvednu děti ze školy a věnuji se rodině, kroužky, vaření, hraní, zábava, povinnosti. Udržuji digi free zónu a před spaním si čtu, beletrii.

Netrpím prokrastinací, takže vlastně pracuji tak nějak nonstop. Buď přemýšlím nad řešením nějakého problému, když například věším prádlo nebo vařím nebo si místo filmu pustím záznam nějakou vzdělávací akci. Není to zdravé, ale mám to tak.

Děláte toho opravdu hodně. Jak se to dá všechno zvládat časově? Kde berete energii?

Sportuji. Únava pro mě není ospalost, takže pokud jsem unavená, sportuji. Snažím se spát a nedělat si přílišné obavy o věci, které nemohu změnit, to mi ale jde ze všeho nejhůř:) Časově se to určitě zvládnout dál, ale vyžaduje to velkou motivaci, dobrou práci s časem, rozvržení úkolů a takové vnitřní nastavení, že chcete věci nejen posouvat, ale i dokončit. Nemám možnosti hlídání a pomoci s dětmi, takže je to hodně o prioritách. Pokud jsou děti nemocné, věnuji se jim a práce počká nebo je pro ni omezenější místo. 

Čemu dalšímu se věnujeme mimo své profese ve volném čase? 

Vymýšlím, jak udělat svět lepší a příjemnější pro všechny, na kterých mi záleží. Od maličkostí po větší projekty. Věnuji se rodině, sportu, četbě, hudbě a vzdělávání, to je můj koníček. Naprosto mě fascinují možnosti, které člověk může využívat, a to jak v digitálním, tak v reálném světě. 

Zabýváte se něčím dalším, co byste chtěla zmínit? Na co jsme zapomněli?

Ještě by tu něco bylo 🙂 Jako seniorní lektor předávám zkušenosti z oblasti UX designu, webové tvorby a grafického nástroje Canva v rámci neziskové organizace Czechitas, kam často zavítají i zdravotníci. Zároveň jsem součástí marketingového týmu Impact Hub, ve kterém jsem získala své první kolegy v jiném než zdravotnickém oboru. 

Jsem nesmírně ráda, že jsem se o svůj příběh mohla podělit. Když opustíte zdravotnictví, všechno ostatní se zdá jako méně podstatné, nedůležité. Pomáhat přivádět na svět nové životy, tomu se jen tak něco nevyrovná. I tak je ale možné najít směr, který má hluboký smysl, ať už je to propojení technologií a medicíny nebo podpora důležitosti soft skills ve zdravotnictví. Vím, že za mnou zůstávají nejen stovky narozených dětí, ale i podpora těch, na které se myslí neúměrně málo – zdravotníků.