Rok absolutoria: 1989
Obor: Všeobecné lékařství
Aktuální pozice: Přednosta Onkologické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, Klinika onkologie a radioterapie Fakultní nemocnice Hradec Králové
Byl to Váš dětský sen stát se lékařem, nebo jste chtěl být něčím úplně jiným? Co Vás přimělo ke studiu medicíny?
V dětství a dospívání mě zajímaly přírodní vědy i filozofie a jazyky. Nechtěl jsem ale studovat humanitní obory, v té době by to znamenalo celý život lhát, a to jsem nechtěl. Medicína je stejná bez ohledu na to, kdo je u moci a je hlavně potřebná vždy, za každých okolností. Proto jsem se rozhodl věnovat medicíně a svého rozhodnutí jsem nelitoval, ani když se změnily poměry a po sametové revoluci se otevřely možnosti se uplatnit i ve společenských vědách.
Jaké vzpomínky na studentská léta na hradecké lékařské fakultě Vám nejvíce utkvěly v paměti? Ať už se to týká samotného studia, nebo i věcí okolo, spolužáci, studentský život…
Pocházím z Hradce Králové a během studii jsem proto bydlel u rodičů, studium nebylo méně náročné, než je dnes, pro mě bylo v té době na prvním místě a věnoval jsem mu hodně času, takže mě studentský život často míjel. Navíc měl společenský život omezení, byla zde Státní bezpečnost a jiní „bdělí soudruzi“, kteří nás stále sledovali a nemohli jsme se cítit zcela svobodně, takže jsme tehdy trávili mnohem více času v úzkém kruhu přátel nebo rodiny. Abych to ilustroval, v té době jsme si s přáteli volali, jen nebyly samozřejmě žádné mobilní telefony a volali jsme si tedy na pevnou linku. Jednou jsem takto hovořil se svým spolužákem ze základní školy, který studoval na vojenské části fakulty a volal z vojenského internátu. Bavili jsme se o tom, co jsme ještě nestihli prostudovat a kde máme své slabiny, když se z telefonu ozvala věta: „Co jste tedy hoši dělali?“. Zarazilo nás to a mlčeli jsme, ale ten hlas pokračoval: „Co jste dělali, proč jste nestudovali?“. Můj spolužák byl jako voják samozřejmě vyděšen víc než já, ale bylo i pro mě nepříjemné pocítit, jak nám bez skrupulí dávají najevo, že kontrolují doslova každé naše slovo. Komunistická hysterie vrcholila někdy kolem roku 1985, vzpomínám si, jak jeden fanatický komunista na fakultě přirovnával tehdejšího amerického prezidenta Reagana k Hitlerovi se slovy: „Já jsem Hitlera zažil, mně musíte věřit“, nebo na útočná hesla na prvomájových manifestacích, které byly pro nás povinné. Koncem 80. let se ale atmosféra začala uvolňovat. Vzpomínám, že na hodinách sociálního lékařství, což byla tehdy neskutečná pavěda, nám vyučující říkala cosi hodně pozitivního o Stalinovi. Já jsem tehdy řekl, že Stalin byl přece zločinec. Vyučující, přesvědčená komunistka, ustrnula a já rychle dodal, že jsem to slyšel ve vysílání sovětské televize. To situaci poněkud uklidnilo, protože si vyučující nemohla dovolit jít přímo proti linii tehdejšího sovětského vedení a omezila se jen na větu: „Soudruzi, pozor, ne vše, co přichází ze Sovětského svazu musí být správné.“ V Kremlu tehdy totiž vládnul Michail Gorbačov, který (na rozdíl od šílence, který v Kremlu sedí nyní) měl rozumné názory, se kterými bylo možno se do značné míry ztotožnit. Z dnešní perspektivy se poslední roky komunistické vlády mohou jevit jako komické, komicky působila řada tehdejších čelných československých komunistů, kteří, na rozdíl od Gorbačova, naprosto ztratili kontakt s realitou. Kdybych věděl, že za několik let skončí na smetišti dějin, vnímal bych více to humorné, co jejich činnost provázelo, ale tehdy jsem se spíše bál, protože to nebyli bezelstní klauni. Složitá doba mě sblížila s řadou kolegů a získal jsem přátele na celý život. I když nám nyní pracovní povinnosti brání se častěji vídat, víme o sobě a tím, jak naše děti dospívají a pracovní povinnosti začnou časem ubývat, budeme mít i více času na setkání.
Co bylo po studiu? Ve Vašem životopise figuruje několik zahraničních studijních pobytů v Evropě, ale i v Americe v rámci Fulbrightova stipendia, povězte nám o tom něco víc.
Po studii jsem nastoupil jako takzvaný interní aspirant na II. interní kliniku FN HK. Jako právě nastoupivší lékař jsem byl po 3 týdnech vyslán jako pedagogický dozor se studenty prvního ročníku na chmelovou brigádu. Tehdy bylo již něco cítit ve vzduchu. Lidé se přestávali bát, dávali stále více najevo to, co si myslí. Vzpomínám, že mě tehdy jedna studentka oslovila „soudruhu“. Řekl jsem jí, že žádný soudruh nejsem a může mi tykat. Vlastní sametová revoluce mě zastihla na vojenské základní službě, což mě mrzelo, protože v civilu bych si změnu režimu užil více. Komunisté ubližovali snad všem, včetně sobě samým navzájem, ale velmi ublížili mému dědečkovi a mé mamince a já od doby, kdy jsem si to uvědomil, toužil po tom, jim to nějak vrátit. Takto odešli bez mé přímé účasti. I když mě mrzelo, že jsem se nemohl jako moji sourozenci aktivně zapojit do demonstrací, pád komunismu a s tím spojená svoboda byla tím nejkrásnějším dárkem, který jsem kdy v životě dostal. Otevřely se možnosti cestovat a studovat. Celý svět byl tehdy v euforii z velké části poklidného konce komunistického bloku a v zahraničí nás vítali s otevřenou náručí. Řada západních zemí nabízela stipendia a já toho využil. Nejprve jsem byl na jaře 1992 na 2 měsíce na stipendium rakouské vlády v Innsbrucku. Tam jsem se seznámil nejen s problematikou neopterinu, ukazatele aktivaci imunitní odpovědi, ale i s metodikou vědecké práce obecně. V následujícím roce se mi podařilo získat stipendium francouzské vlády na tříměsíční pobyt v Bordeaux, kde jsem se zabýval problematikou infekce Helicobacter pylori. A konečně v roce 1994 jsem získal Fulbrightovo stipendium a v létě vyrazil za oceán. Po třítýdenním orientačním pobytu v Buffalu, kde se stipendisti z různých oborů a různých zemí seznamovali s americkým akademickým systémem, jsem zamířil do M.D. Anderson Cancer Center v Houstonu. M.D. Anderson Cancer Center je pravděpodobně největším ústavem zaměřeným na léčbu a výzkum nádorových onemocnění ve Spojených státech. Tam jsem prošel několika laboratořemi a výzkumnými skupinami, a nakonec jsme se dostal do laboratoře zkoumající imunitní odpověď u gynekologických nádorů, kterou vedl profesor Ralph Freedman. Do té doby jsem jako klinický lékař měl pouze omezené zkušenosti s prací v laboratoři, postupně jsem ale pronikl do laboratorních technik a výsledkem mé práce bylo několik publikací v prestižních časopisech. Do laboratoře Ralpha Freedmana jsem měl možnost se ještě vrátit na půl roku v roce 2001 v rámci stipendia NATO. Pobyt ve Spojených státech mi dal velmi mnoho, nejen znalost angličtiny či publikace v prestižních časopisech, ale poznal jsem různé aspekty vědecké práce, včetně řady problémů. Ralph se také pro mě stal jakýmsi modelem ideálního šéfa, byl klidný, přímý, velkorysý a měl vizi, a ve své současné roli se snažím využívat to, co jsem se od něj naučil i v tomto ohledu.
Co Vás vedlo k tomu vybrat si právě onkologii? Na první pohled laickým okem to může vypadat, že se jedná o poměrně pesimistický obor, z Vašeho úhlu pohledu to tak ale možná není.
Problém nádorových onemocnění mě zaujal již na gymnáziu a byl jednou z motivací, proč jsem šel studovat medicínu. Nádorová onemocnění s sebou dosud nesou určité stigma a stále znamenají do jisté míry tabu. Vyplývá to ze strachu, které samotné slovo rakovina vzbuzuje. Strach, stigma i tabu jsou ve své podstatě iracionální a jedinou racionální odpovědí na existenciální hrozbu, kterou nádorová onemocnění představují, je se tímto problémem zabývat, bádat, léčit a snažit se být úspěšnější. Onkologickou problematiku sleduji více než 30 let a během té doby se povedlo dosáhnout velkého pokroku v diagnostice i léčbě nádorových onemocnění a pro mě bylo velkým štěstím, být nejen svědkem, ale někdy ve skromné míře také přispět. Nemohu tedy souhlasit s názorem, že je onkologie pesimistický obor, protože je tomu naopak. Velkou část nemocných se nám v současné době podaří vyléčit a přežití je u řady nádorových onemocnění lepší než u mnoha nenádorových chorob.
Pojďme se chvíli věnovat Vaší vědecké práci. Čím přesně se zabýváte? Lze to nějak stručně vysvětlit i lidem mimo odbornou veřejnost?
Od lékařské fakulty mě fascinuje problematika imunitní odpovědi na nádorová onemocnění. V době mých studií se do značné míry pochybovalo, do jaké míry je imunitní odpověď na nádor relevantním fenoménem, ale v současné době je nádorová imunoterapie oblastí, která hýbe nejen onkologií, ale i celou medicínou. Touto oblastí se zabývám více než 30 let. K tomu, abychom mohli imunitní odpověď studovat, potřebujeme mít biomarkery. Já jsem se s jedním takovým biomarkerem, neopterinem, seznámil v roce 1992 v laboratoři profesora Wachter v Innsbrucku. Profesor Wachter zhruba deset let před tím význam neopterinu jako ukazatele imunitní aktivace objevil a on a profesor Fuchs, který po něm laboratoř převzal, problematiku změn produkce neopterinu, ale i přeměny tryptofanu na kynurenin, která hraje důležitou roli v regulaci imunitní odpovědi, podrobně prozkoumali nejen u nádorových onemocnění, ale i u celé řady infekčních nebo autoimunitních chorob nebo u aterosklerózy. Neopterin je v dnešní éře imunoterapie zajímavým parametrem i ve vztahu k toxicitě protinádorové léčby, a to nejen imunoterapie. V Houstonu jsem se věnoval výzkumu možností buněčné terapie. To mi dalo základ pro další práci v oblasti imunoterapie nádorových onemocnění. Kromě tohoto výzkumu jsem se hodně věnoval prospektivním klinickým studiím a jsem spoluautorem řady publikací klinických studií, které změnily léčebnou praxi.
Být přednostou kliniky s sebou určitě přináší nutnost zvládnout i určité manažerské dovednosti, mimo jiné vedete početný tým lidí na nejrůznějších pozicích. Jak moc jsou Vám blízké tyto „disciplíny“?
Vést kolektiv vzdělaných odborníků, ve kterém jsou mnohé silné a výrazné osobnosti, samozřejmě není zcela jednoduché, na druhé straně je každodenní interakce s kolegy, kteří jsou zapáleni pro medicínu a vědu, velkým zdrojem povzbuzení a poučení. Není to vždy jednoduché, pokud ale chcete vést akademické pracoviště, musíte zvládnout komunikaci se silnými osobnostmi. Někde jsem četl, že člověk je dobrý do té míry, do jaké má schopné spolupracovníky kolem sebe, a to je bez výhrady pravda. Hodnotit to, co jaké míry jsem dobrým vedoucím, by ale měli jiní, především mí spolupracovníci.
Čemu dalšímu se věnujeme mimo své profese? Jaké máte koníčky? Prý Vás zajímají cizí jazyky? Jaké to jsou a co dalšího Vás baví?
Cizí jazyky jsou skutečně mým velkým koníčkem. Měl jsem to štěstí, že jsem chodil na základní školu s rozšířeným vyučováním cizích jazyků, kde jsme měli od čtvrté třídy ruštinu a od páté třídy němčinu. V osmé třídě základní školy jsme se v němčině učili z učebnic pro 3. ročník gymnázia (které tehdy bylo jen čtyřleté), takže na gymnáziu jsem si němčinu jen opakoval. Na gymnáziu jsem měl možnost se učit latinu a sám jsem se začal učit anglicky a maďarsky (moje babička byla Maďarka, takže jsem měl od koho se učit). Na vysoké škole jsem se začal učit francouzsky a potom i čínsky a hebrejsky. Potom se přidala italština, japonština a španělština. Pasivně jsem rozuměl polštině a také jsem se ji později začal učit. Nějakou dobu jsem pak na jazyky neměl tolik čas a začal se jim znovu věnovat během pandemie. Pořídil jsem si lékařskou literaturu v jazycích, které znám a začal se učit řečtinu, nizozemštinu, portugalštinu, švédštinu, chorvatštinu, dánštinu, korejštinu, finštinu a arabštinu. Když k nám začali proudit pacienti z válčící Ukrajiny, staral jsem se o ně často já, protože mladší kolegové rusky nehovoří a řekl jsem si, že by bylo škoda nevyužít příležitosti a začal jsem se učit ukrajinsky. Pro jakousi úplnost jsem se v prosinci začal učit turecky, rumunsky a litevsky. Litevština je velmi zajímavý jazyk, blízký původnímu indoevropskému jazyku, takže řadu kmenů slov má společnou se slovanskými jazyky, latinou nebo švédštinou. Spolehlivě se dorozumím anglicky, německy a rusky, jsem schopen konverzovat i maďarsky, polsky a italsky, v zásadě se domluvím hebrejsky nebo španělsky. Ostatní jazyky ovládám spíše pasivně, u některých znám jen základy, ale jak jsem napsal, je to hlavně můj koníček a doufám, že mám ještě hodně let k tomu, abych se zdokonalil.
Kromě medicíny a jazyků mě ještě baví chodit po Českém ráji, často si při tom pouštím dvoujazyčně jazykové kurzy, kdy větu v jazyku, který znám, následuje překlad do jazyka, který se učím. Žádný sport vysloveně neprovozuji, ale všude se snažím chodit, každý den ujdu 10 i více kilometrů. V teplých měsících rád plavu.
Máte nějaké heslo, motto, oblíbený citát, kterým se v životě řídíte?
Své heslo, které samozřejmě není úplně ode mě, bych řekl asi jako „Není důležité, jestli právě vyhráváte, rozhodující je, že stojíte na správné straně“. Myslím, že to platí v medicíně i v životě. Jsem přesvědčen, že naše životy řídí něco vyššího, ať to nazýváme jakkoliv, a snažím se žít tak, abych se na sebe mohl vždy podívat do zrcadla.