- Elena Švamberková pochází se středního Slovenska.
- Nejprve vystudovala střední zdravotnickou školu a několik let pracovala jako zdravotní sestra v Čechách i na Slovensku.
- Nejdříve absolvovala nultý ročník LF HK, pak úspěšně zvládla přijímací zkoušky na lékařskou fakultu.
- Během studia na LF HK ji zastihl rok 1989 i dělení republiky (1993), svá studia dokončila v cizím státě.
- Kariéru lékařky zahájila v Ústí nad Orlicí, kde bylo volno právě na neurologii, u tohoto oboru už zůstala. Z rodinných důvodů se později přesunula do Přerova, kde působí dodnes.
- Dnes je primářkou neurologického oddělení v Nemocnici Agel Přerov.
- Ve volném čase se zabývá jógou, chodí do sauny, má ráda turistiku, lyžování i běžky, dříve s manželem rekreačně závodili na dračích lodích.
Rok absolutoria: 1996
Obor: Všeobecné lékařství/ neurologie
Aktuální pozice: primářka neurologického oddělení v Nemocnici Agel Přerov
„Na fakultě o nás perfektně pečovali, nebyl problém zajistit si studijní materiál.“
Jak jsem se dočetla, Vaše cesta ke studiu medicíny byla trochu delší, nejprve jste vystudovala střední zdravotnickou školu a pak pracovala jako zdravotní sestra…
Střední zdravotní školu jsem vystudovala v Dolnom Kubíne, maturovala jsem v roce 1988, původně jsem chtěla na gymnázium, co už nebylo z ekonomických důvodů vhodné, jsem z pěti dětí a tři gymnázium již studovali. Tak jsem se rozhodla pro zdravotní školu, trochu mě k tomu vedl i úraz oka, měla jsem v té době asi pocit, že pro mě bude lepší být blíže ke zdravotnictví.
„Na JIP jsem byla i na šest pacientů v noční službě sama… Věděla jsem, že to nemůže být můj celoživotní úděl, chtěla jsem studovat VŠ.“
Jaké to bylo být zdravotní sestrou? Kde a jak dlouho jste se této práci věnovala?
Pocházím ze středního Slovenska, z Oravy, kde moc pracovních možností nebylo. Po maturitě jsem se rozhodla pracovat ve FN v Bratislavě, konkrétně na JIP I. chirurgické kliniky. Bylo to náročné období, personální situace nebyla dobrá, nikdo se s námi nemazlil, žádná demokracie. Pamatuji si, že na JIP jsem byla i na šest pacientů v noční službě sama, někteří byli i na dýchacích přístrojích. Měla jsem hodně přesčasů, o únavě ani nemluvím, často jsem zaspala v tramvaji při cestě na ubytování. Bydlela jsem na ubytovně pro zdravotnický personál, která nevypadala moc nedůstojně, ale na nic lepšího jsem neměla peníze. Moje výplata byla 1750 Kč v hlavním městě. Pracovala jsem tam v letech 1988–1989, volného času na zábavu moc nebylo. Věděla jsem, že to nemůže být můj celoživotní úděl, chtěla jsem studovat VŠ, vždy jsem ráda dělala práci podle sebe, nikdy jsem se nebála říct svůj názor, těžko jsem snášela nespravedlivé jednání ze strany nadřízených. Zajímala mě práce lékaře, vždy jsem ve službách studovala ordinace, cítila jsem, že by mě to bavilo.
„V Bratislavě jsem se dozvěděla, že v Hradci Králové hledají zdravotní sestry, že je tam i možnost přihlášení do nultého ročníku na LF UK.“
Takže jste začala uvažovat o dalším studiu?
V té době jsem se hlásila na medicínu do Košic, kde mě nevzali, do Bratislavy jsem se nechtěla hlásit, měla jsem asi pocit, že bych mohla mít protekci. V Bratislavě jsem se dozvěděla, že v Hradci Králové hledají zdravotní sestry, že je tam i možnost přihlášení do nultého ročníku na LF UK k přípravě na přijímací zkoušky. Vzhledem k tomu, že jsem na zdravotní škole měla jen dva roky fyziky a jeden rok chemie, tak jsem tuto výzvu uvítala. Musela jsem toho hodně dohonit, měla jsem i soukromou učitelku chemie, na kterou ráda vzpomínám, moc mi pomohla v přípravě. Během tohoto období jsem pracovala jeden rok ve KÚNZ FNsP HK (tehdejší Krajský ústav národního zdraví FN s poliklinikou) na chirurgickém oddělení, bylo to moc pěkné, veselé i náročné období, bydlela jsem s holkami z gymnázia, které také absolvovaly nultý ročník a pracovaly ve FN. Byl rok 1989, období sametové revoluce, pohybovala jsem se mezi zanícenými studenty, zážitků bylo dost, proběhly první lásky, demonstrace studentů, pamatuji si, jak jsem přepisovala nějaké protikomunistické letáky na psacím stroji, kterým jsem ani moc nerozuměla, připadala jsem si spíše jako Alenka v říši divů, nakonec jsem i chrastila klíči na náměstí. Nemluvě o té euforii, když se mi splnil sen přijetí na medicínu.
Nakonec jste tedy začala studovat lékařství v Hradci Králové, pomohla Vám nějak během studia Vaše přechozí zkušenosti s prací zdravotní sestry, nebo i pak při práci lékařky?
V odborných předmětech určitě ano. Za mého studia na zdravotní škole, to bylo myslím přísnější, byla to výběrová škola, v té době o ní byl velký zájem. Velký důraz se kladl na odbornou stránku. Při studiu medicíny mi to výrazně pomohlo, měla jsem dobrý odborný základ. Horší to bylo s fyzikou a chemií, na ZŠ byly tyto předměty krátce a probíraly se jen okrajově. S přípravou na zkoušku z fyziky mi moc pomohla moje kamarádka a spolubydlící, naštěstí jsem to zvládla. Moc jsem si vážila studentského života, když se mi nechtělo učit, tak jsem si vždy pomyslela na náročnost práce v neustálé personální krizi, i to byl hnací motor. Myslím, že to byl přínosná zkušenost.
Co si představíte, když se řekne Lékařská fakulta v Hradci Králové? Jaké vzpomínky na studentská léta na hradecké lékařské fakultě Vám nejvíce utkvěly v paměti? Ať už se to týká samotného studia, nebo i věcí okolo, spolužáci, studentský život…
Rok 1990-1996. Velmi krásné, hektické, ale i smutné období mého života. Bydlela jsem na kolejích, tím jsem poznala hodně nových kamarádů i z jiných vysokých škol, z pedagogické, farmaceutické, vedli jsme pestrý studentský život, různé akce, nové lásky. Na fakultě o nás perfektně pečovali, nebyl problém si zajistit studijní materiál. Ráda vzpomínám na lidský přístup profesora MUDr. Chrobáka nebo docenta MUDr. Waberžinka. Samozřejmě nemůžu vynechat i nějaký ten stres ze zkoušek, to mi vždycky připomene moje máma, která mi byla velkou oporou a myslím, že ho občas měla i větší než já. Ve druhém ročníku VŠ mi nečekaně zemřel táta, byl to velký psychický stres a nejistota. Navíc i z toho, zda to máma zvládne, do toho v roku 1993 bylo rozdělení republiky, jiná měna, i z finančního hlediska to nebylo jednoduché.
Co následovalo po studiu na LF HK? Kam vedly Vaše kroky dál? Co Vás vedlo k tomu vybrat si právě neurologii?
V mém případě byla volba oboru neurologie spíše náhoda. Po studiu jsem chtěla pracovat na interním oddělení ve FN v Hradci Králové, ale v nabídce byla RTG a patologie. Tak jsem hledala dál. Nakonec jsem skončila v Ústí nad Orlicí, kde jsem samozřejmě chtěla pracovat na interním oddělení, opět tam nebylo volné místo, tak jsem byla odeslána za velmi příjemnou paní primářkou na neurologii, které vděčím za správnou volbu oboru.
V Ústí nad Orlicí jsem pracovala do první atestace, v letech 1996-1999, pak jsem z rodinných důvodů musela změnit lokalitu. Další moje kroky vedly na Moravu, od roku 1999 pracuji v Přerově, nejdříve jako lékař lůžkového oddělení, od 2002 jsem získala specializaci v oboru neurologie II. stupně. Od 2004 do 2010 jsem vykonávala funkci zástupce primáře neurologického oddělení. Přechodně, mezi roky 2010 a 2014, jsem pracovala na částečný úvazek jako ambulantní lékař a neurosonologista v nemocnici Hranicích na Moravě. Od dubna 2014 jsem ve funkci primáře neurologického oddělení v Nemocnici Agel Přerov.
Čemu konkrétně se v rámci neurologie věnujete?
Za dlouhé období mé praxe jsem si prošla kurzem, zkouškou a refrešmenty myoskeletální medicíny, z vyšetřovacích metod mám funkční odbornost v elektroencefalografii, neurosonologii a subspecializaci cévní neurolog. Více se specializuji na demyelinizační a cerebrovaskulární onemocnění CNS. Vedu poradnu pro demyelinizační onemocnění se zaměřením na diagnostiku a péči o necentrové pacienty, poradnu pro cerebrovaskulární onemocnění, provádím vyhodnocování EEG, neurosonologická vyšetření, UZ a neurostimulátorem navigovanou aplikaci botulotoxinu typu A u fokální spastické dystonie.
„V práci jsem si to nastavila velice pestře, nemám ráda stereotyp, každý den je jiný.“
Jak vypadá Váš běžný pracovní den?
Z domu vyjíždím kolem 06:30, bydlím v krásné lázeňské lokalitě v Teplicích nad Bečvou, do práce to mám 32 km, řídím ráda, navíc je to chvilka pro mě, můžu v klidu poslouchat rádio. V práci jsem si to nastavila velice pestře, nemám ráda stereotyp, každý den je jiný, ale vždy začíná setkáním s kolegy, předávkou hlášení práce ve službě, rozebíráním zajímavých pacientů. Dva dny v týdnu provádím velké vizity na standardním oddělení a JIP neurologie. 1x týdně mám poradnu pro demyelinizační onemocnění, 1-2x týdně neurosonologická vyšetření s cévní poradnou, snažím se do toho vtěsnat vyhodnocování EEG, aplikační metody, nějaké ústavní pohotovostní služby, samozřejmě administrativa, řízení chodu oddělení, práce školitele atd. Snažím se to všechno stihnout do 15:00-16:00, jsme jen lidi a nesmíme zapomínat i na soukromý život.
„Tlak na vedoucí pracovníky je určitě vetší, než to bylo v minulosti.“
Být paní primářkou s sebou určitě přináší také nutnost zvládnout i určité manažerské dovednosti, schopnost vést tým… jak moc jsou Vám blízké tyto „disciplíny“?
Určitě k tomu pomohla výchova, vše muselo být dobře zorganizované, ve velké rodině to jinak ani nešlo. Tkak na vedoucí pracovníky je určitě větší, než byl v minulosti. Samozřejmě vedení vyžaduje nebát se vzít na sebe odpovědnost, určitě empatii, toleranci, asertivitu, schopnost kompromisu, flexibilitu, pokoru k povolání, umět naučit, udělat si ze sebe legraci, pochválit, odměnit, chuť se stále vzdělávat a umožnit to celému týmu, nemluvě o ekonomických a právních dovednostech. Snažit se o rozvoj sebe sama a svého oddělení. Doufám, že z každého aspoň trošičku mám.
Úroveň medicíny rychle stoupá, dožíváme se čím dál vyššího věku, tím roste polymorbidita, příznaky onemocnění se překrývají, pacienti jsou časově a administrativně čím dál náročnější. V tom všem je nutné uhlídat, aby nedošlo k pochybení po medicínské stránce.
Logistika je velmi náročná v nepřetržitém provozu, neselhat v kolísavé personální situaci lékařů i nelékařských profesí, zajištění ústavních pohotovostních služeb, hlídaní přesčasové práce, postgraduální vzdělávání lékařů, ustát feminizaci zdravotnictví, s tím související četné mateřské a rodičovské, OČR, částečné úvazky atd.
Čemu dalšímu se věnujeme mimo své profese ve volném čase?
Dcera studuje VŠ, tak máme s manželem více prostoru. Snažím se pravidelně cvičit jógu, chodím do sauny, mám ráda turistiku, lyžování, běžky. Ráda sleduji cestopisy i kriminální příběhy.
Zabýváte se něčím dalším, co byste chtěla zmínit? Na co jsme zapomněli?
Asi tři roky jsem s manželem rekreačně závodila na dračích lodích, byl to sice zajímavý, ale časově velmi náročný sport. Vzhledem k tomu, že bydlíme v rodinném domě se zahradou, máme kolem sebe hodně kamarádů, příbuzných ve větší vzdálenosti, už nezbýval čas to všechno stíhat.
Ráda bych tímhle příběhem předala to, že pracovat ve zdravotnictví je určitě velmi zajímavé, pestré, ve výsledku máme stále jistotu práce, v dnešní době i výběru oboru. Stran odměňování a přesčasové práce, je to sice jinde, než to bylo, ale stále je co zlepšovat.
I když člověk začíná od nuly, tak si může vybudovat slušnou životní úroveň i v našich podmínkách, kde se dle mého názoru v dnešní době máme celkem dobře.