Rok absolutoria: 2013
Obor: Všeobecné lékařství
Aktuální pozice: atestovaný lékař, Revmatologický ústav Praha
Působí jako lékařka v Revmatologickém ústavu v Praze, zároveň získala i hudební vzdělání – vystudovala Hudební kultura a Řízení sboru na UHK, mimo jiné se věnuje hře na klavír a sborovému zpěvu.
Byl to Váš dětský sen stát se lékařkou, nebo jste chtěla být něčím úplně jiným? Co Vás přimělo ke studiu medicíny?
Tak napůl. V dětském věku jsem měla ráda obvazy a náplasti, to ano, asi jsem o medicíně snila. Moje maminka je zdravotní sestra, takže základy zdravovědy se mi snažila předat a pamatuji si pár situací, s nimiž jsem si díky tomu věděla rady. To jsem na tomhle povolání vždy obdivovala, že si pak člověk umí s lecčíms poradit. Pak ale přišla středoškolská biologie a ta byla pro mě vyjma biologie člověka dost nezajímavá, podobně jako chemie. Na obojí jsme ale měli na gymnáziu přísné a férové kantory, kterým dodnes vděčím za to, že jsem pak přijímací zkoušky na lékařskou fakultu složila, aniž bych z těchto předmětů maturovala. Z gymnázia jsem dělala přijímací zkoušky asi na 7 různých oborů od medicíny, přes studium jazyků až po hudební VŠ. Ale medicína nakonec vyhrála. Asi částečně i z pragmatického hlediska, protože ač se při hudebních produkcích cítím jako ryba ve vodě, mám zároveň velkou úctu k exaktní vědě a můj vnitřní kompas tak nějak víc ukazuje do toho světa tvrdých dat a pravidel. Také jsem se asi bála, že když se začnu hudbě věnovat profesionálně, že ztratím takovou tu čirou radost z hraní a vystupování, že mi to časem zevšední.
Víme o Vás, že se od dětství věnujete zároveň hudbě, a to zdaleka nejen jako volnočasové aktivitě. Můžete nám o tom říci něco více? Pocházíte z muzikantského prostředí?
Moji rodiče i celá širší rodina nejsou profesionální muzikanti, ale mají k hudbě moc krásný a blízký vztah, takže u nás se odmala zpívalo a hrálo na kytaru. Naši se nás snažili vychovávat velmi všestranně, čehož si teď zpětně moc vážím, takže základní hudební vzdělání máme s mými sourozenci všichni tři. Moje sestra se vydala na profesionální hudební dráhu, já jsem alespoň částečně získala i vysokoškolské hudební vzdělání a náš bratr rád bere mikrofon do ruky na oslavách všeho druhu J
Jak se to dalo všechno zvládat časově? Studovat LF HK a zároveň Hudební kulturu a Řízení sboru na UHK, vystupovat se sborem i na klavírních koncertech?
S tím časem je to všechno velmi relativní. Já jsem už na gymnáziu zpívala v profesionálním dětském sboru, jezdili jsme na turné po celém světě, takže v souvislosti s tím, že jsem chtěla stíhat ještě slušný prospěch ve škole, hraní na klavír a alespoň sem tam nějaký sport a akce s přáteli, jsem se musela rychle naučit s časem neplýtvat. Nebo spíš tak – věnovat ho jen tomu, co jsem považovala v tu chvíli za smysluplné. Tedy na VŠ jsem v tom vlastně jen dál pokračovala. Ono to může vypadat na jednu stranu světoborně, ale má to i své negativní stránky – nemám např. díky tomu vůbec přehled v kinematografii, protože jsem nikdy moc nekoukala na televizi J popravdě myslím, že uběhlo hodně Vánoc, kdy jsem neviděla ani jednu pohádku celou…
Co bylo pak po studiu, resp. ve Vašem případě se musíme zeptat po studiích, medicíny i hudby? Kam vedly Vaše kroky dál? Daly/dají se kloubit obě tak odlišné, a tak náročné kariéry?
Já jsem po bakaláři na hudebním oboru odjela v rámci medicíny na Erasmus do Berlína na Charité a tím se mnohé vyřešilo. Bylo celkem jasné, že v Berlíně nebudu mít podmínky ke cvičení, ale z medicínského hlediska to byla velká příležitost, kterou jsem nechtěla promeškat. Navíc jsem v té době už byla rozhodnutá, že profesně budu lékařkou, takže jsem to spíš brala tak, že mi ta změna prostředí vlastně pomůže se od toho klavíru a toho mého hudebního světa, přátel a koncertů trochu vzdálit, protože to by jinak pro mě bylo velmi těžké, to všechno opouštět v Hradci. Nicméně samozřejmě to nedopadlo tak, že bych hudební aktivity opustila – v Berlíně jsem celkem záhy udělala konkurz do koncertního sboru Staatsoper, se kterým jsem zpívala po celý rok a potkala osobně mnoho skvělých dirigentů a umělců dokonce světových jmen, takže se z toho nakonec stala tak trochu i hudební stáž. I když medicína už zůstala na prvním místě. Po škole jsem nastoupila na revmatologii do Hradce, pak jsem se vydala na zkušenou do Drážďan, kde mě vzali na revmatologii do velké městské univerzitní nemocnice, tak to byla poměrně drsná, ale velmi užitečná škola. Po návratu z Německa mě cesta mixem různých důvodů zavedla do Revmatologického ústavu v Praze, kde pracuji doteď. Tedy teď jsem zrovna na mateřské. Ale i na mateřské občas pracuji.
Co Vás vedlo k tomu vybrat si právě revmatologii?
To je zásluha hlavně docenta Tomáše Soukupa z II. Interní kliniky FN HK, který vedl naši skupinku ve čtvrťáku na interně a byl opravdu skvělý učitel a pro revmatologii mě dost nadchnul, i celé to oddělení E na mě působilo velmi přátelsky. Vlastně díky tomu jsem si už na ten Erasmus pobyt vybrala kliniku Charité, protože tam je skvělé revmatologické oddělení. Zažít normální klinickou vizitu s profesorem Burmesterem, kterého člověk znal pouze z vědeckých článků, to byla opravdu velká motivace na sobě pracovat.
Myslíte si, že se dá Váš hudební talent, zkušenosti se sborovým zpěvem i hrou na klavír nějak uplatnit i v oblasti medicíny?
Já myslím, že cokoli, co se člověk v životě naučí, někde nakonec zužitkuje. Už na medicíně jsem se angažovala v různých hudebních a kulturních akcích a tak to je vlastně i doposud. Hudba lidi hodně sbližuje a mezi lékaři je spoustu vynikajících hudebníků hrajících na velmi dobré úrovni. Na Revmatologickém ústavu jsme s kolegy založili k oslavě narozenin prof. Vencovského takovou funky kapelu, což se docela ujalo, takže už máme za sebou několik vystoupení na domácích kongresech, zrovna teď nacvičujeme program na seminář mladých revmatologů. Opravdu upřímně, když jsem poprvé slyšela hrát na kytaru našeho primáře s jedním dalším kolegou, byla jsem překvapená, na jaké technické i muzikální úrovni hrají.
Mluvili jsme o dvou tolik odlišných věcech, hudbě a lékařství, ale na druhou stranu, dá se nalézt i něco společného? Vidíte nějaké paralely?
Asi hlavně tu práci na sobě. V hudbě je samozřejmě nějaká část úspěchu talent, fantazie, temperament osobnosti a charisma… takové ty věci, co člověk dostane zadarmo do vínku. Ale zbytek – nebo spíš ta o dost větší část úspěchu – je velká fuška. Hodiny a hodiny cvičení, trpělivosti, času a houževnatosti, kterou si člověk musí vypěstovat. Přesně jako v medicíně. Nějaká část úspěchu je nějaké racionální nadání a bystrost, se kterou člověk ty tuny informací vstřebává a spojuje, ale mnohem větší část ty hodiny a hodiny učení, bez kterých by to nešlo.
Občas se mluví o léčivých a uzdravujících účincích hudby, existuje muzikoterapie i zvukoterapie. Myslíte si, že hudba může skutečně uzdravovat?
Je to určitě skvělá forma sebevyjádření. Výhoda hudby je, že u ní nepotřebujete slova jako prostředníka k vyjádření emocí nebo myšlenek. To je z mého pohledu největší úskalí mezilidské komunikace, že člověk nedokáže přesně pojmenovat, co v danou chvíli cítí nebo co chce sdělit, nebo to vyjádří příliš neobratně. V hudbě emoce proudí přímo – ať už jsou to emoce výbušné, nebo uklidňující. Proto myslím, že je velmi snadné hudbu přijímat, nějak se s ní ztotožnit, nemusíte složitě hledat slova. Nemusíte ani znát noty nebo cokoli z hudební teorie. Stačí se prostě zaposlouchat a vnímat… nic víc. Takže myslím, že hudba, která aktuálně souzní s Vašimi vnitřními emocemi, může například dobře uvolňovat stres. Relaxační hudba může dobře přispět k prohloubení pocitu uvolnění, ale třeba naopak nějaká temperamentní produkce může podpořit výbušnost, smutná depresi atd. Ale to hodnotím jen ze svého pohledu, nijak jsem se těmito věcmi nikdy nezabývala z vědečtějšího pohledu. Já osobně jsem vděčná, že trochu umím hrát na ten klavír a trochu zpívat, díky čemuž jsem v životě zažila nepřeberně hezkých okamžiků. V tom má hudba obrovskou moc.