Řekněte nám, kdy jste dokončil svá studia na fakultě, kde se teď nacházíte, a co tam děláte.

Svá studia na LFHK jsem dokončil v září 2021. Momentálně budu začínat PhD studium na výzkumném institutu APC Microbiome Ireland, který je součástí University College Cork v Corku na jihu Irska. Jsem tu součástí výzkumné skupiny prof. Subraty Ghoshe, která se zajímá o vliv mikrobiomu v nespecifických střevních zánětech.

Jak jste se tam dostal?

Chcete krátkou nebo dlouhou odpověď? Bohužel pro čtenáře, napíšu tu dlouhou odpověď. Nerad bych to redukoval a simplifikoval, abych pak evokoval efekt ledovce, kdy jsou vidět pouze úspěchy a mnohem větší porce neúspěchů zůstane nezmíněná. Pak to falešně vypadá až moc jednoduše. Odpovím zkrátka tak, jak bych to rád slyšel sám, kdybych se na tuto otázku zeptal někoho jiného. Abych věděl, jak se jeho preference měnily s časem a nedostal od něho pouze generickou odpověď, že to chtělo tvrdou práci a odhodlání.

  • 1. Gympl

Na gymplu jsem inklinoval k matematice, fyzice, chemii a biologii. Patřil jsem k nejlepším studentům v ročníku, a díky tomu měl i obrovské ego.  Pro studium na LF HK jsem se rozhodl po semináři z biologie, kde jsme měli prezentaci od studenta LF HK, který jel na stáž na Mayo Clinic, a já věděl, že se tam musím také podívat. Dalším faktorem, co přispělo v mém rozhodování, bylo, že přijímačky na LF HK mi přišly nejtěžší ze všech českých medicín, což lahodilo mému nakynutému egu, které chtělo všem ukázat, kdo je tu pánem. Moje přílišné sebevědomí dostalo potřebný políček, protože v přijímačkách jsem skončil padesátý pod čarou, a já se smířil se studiem farmacie, kde byly přijímačky o poznání jednodušší, a dostal jsem se tam bez předchozí přípravy.

  • 2. Začátky na LF HK

Pořadí zájemců se nakonec změnilo natolik, že jsem mohl se studiem medicíny začít. Neblahá zkušenost z přijímaček mě ale dostatečně namotivovala, abych studium nepodceňoval a využil této druhé šance naplno. Studium prváku bylo pro mě šok, tak jako asi pro každého. Mě to bolelo o to více, protože jsem musel vyměnit logické myšlení, které jsem používal na gymplu, za tvrdé memorování faktů.
Moje plány jet na Mayo se záhy rozplynuly po nezvládnutí praporkáče a trojky ze zkoušky z biofyziky. To mi bylo jasné, že nejsem tak skvělý student, jak jsem si o sobě původně myslel. Toto přesvědčení, že jsem podprůměrný student, bylo dále utvrzeno tím, že jsem v druháku nezvládl předtermín zkoušky z fyziologie, a opustily mě veškeré ambice, které jsem původně měl.

Jako bod zlomu mohu nazvat zkouškové období zimního semestru ve třetím ročníku. Tehdy jsem vlivem stresu z učení a událostí v osobním životě propadl do reaktivní deprese.  V akutní fázi jsem na tom byl psychicky opravdu špatně, ale i přesto jsem zvládl všechny zkoušky, co mě v tu chvíli čekaly a dodnes nechápu, jak se mi to tehdy podařilo. Trvalo mi další semestr, než jsem se bez odborné pomoci psychicky stabilizoval (zpětně vím, že to byla chyba a měl jsem akorát štěstí, že se můj stav zlepšil).

Zásadní změnu v mém nastavení započala jednička ze zkoušky z patologie. To byla moje první jednička z velkých zkoušek a donutila mě se zamyslet nad sebou samým. Přes prázdniny jsem přehodnotil svoje cíle a vzpomněl si na svoje sny, se kterými jsem na LF HK šel.  Se znovu nabytým sebevědomím jsem si vytyčil, že 1) se chci opravdu dostat na Mayo stáž, 2) dělat prázdninovou praxi v Německu a 3) strávit další ročník na Erasmus stáži v Německu.
Na Mayo jsem potřeboval průměr pod 2 a nejlépe SVOČku. U průměru jsem si spočítal, že když budu mít samé jedničky ve čtvrťáku, tak se ještě vejdu do požadovaného rozmezí. Po intenzivním učení jsem selhal pouze u zkoušky z neurologie, kde z toho byla nakonec dvojka, ale na dobrý průměr to již stačilo. Na SVOČ mě vzali na ústav patologie, kam jsem chodil ve volných hodinách především rozeznávat preparáty, protože na tomto ústavu panuje pravidlo, že první rok se člověk musí osvědčit, než je druhý rok puštěn na nějakou vědeckou práci.

  • 3. Erasmus Německo

Proto, abych mohl jet do Německa jsem musel notně oprášit svoji němčinu z gymnázia a chodil jsem na kurzy lékařské němčiny k soukromé lektorce. Toto se ukázalo jako velice dobrá investice, protože jak pozici na prázdninové praxi, tak i Erasmus studijní stáž se mi díky tomu povedlo zajistit.  Musím se přiznat, že u jazykových zkoušek na Erasmus jsem měl z pekla štěstí, protože jsem byl jediný, kdo byl v ten den zkoušen, takže jsem byl zároveň nejlepším i nejhorším studentem. Domnívám se, že díky tomu jsem jen s odřenýma ušima zkoušku zvládl (zpětně mohu hodnotit, jaká tragédie můj jazykový výkon tehdy byl).        

Roční studijní pobyt v Německu vycházel na pátý ročník, kdy je zkouška z chirurgie a interny, které musí být splněny na české fakultě. Jel jsem tam tedy s vědomím, že páťák budu muset rozkládat. Toto bylo mé prokletí a požehnání zároveň. Prokletí v tom, že člověk stráví na škole o rok déle. Požehnání, protože se na Erasmu nemusí stresovat se zvládnutím všech předmětů pro daný ročník a má více času na poznávání cizích kultur.
Přestože jsem měl na výběr mezi univerzitou v Berlíně, Tübingenu a Sársku, tak jsem si vybral nejméně známou sárskou fakultu v Homburku. Homburk není velké přístavní město na severu země, nýbrž menší město na západě, ve těsné blízkosti Francie a Lucemburska. Právě tato strategická poloha byla hlavním faktorem mého rozhodování, protože mi nejvíce umožňovala cestovat.

Popis všech zážitků z tohoto studijního pobytu by vystačil na knihu povídek, tak to tu nějako ve zkratce shrnu. Krom klasických záležitostí, jako je naučení se cizího jazyka nebo poznání nových lidí z rozličných kultur, jsem i účinkoval ve studentském divadle, učil se na piano a pěšky či na kole prozkoumal okolí města. Mimo ostatních velkých německých měst jsem navštívil i sedm dalších evropských zemí. Abych něco vypíchl tak jsem třeba v Londýně navštívil výstavu kreseb Leonarda da Vinciho k výročí pěti stům let od jeho smrti, v Amsterdamu velkou výstavu Rembrandta k třistapadesáti letému výročí od jeho smrti nebo první dvě etapy Tour de France v Bruselu.
Krom cestování a plnění studijních povinností, jsem se snažil i o vědeckou aktivitu. Podařilo se mi dostat se na ústav virologie, kde jsem se měl podílet na výzkumu HPV. Bohužel profesorka byla stále mimo pracoviště a PhD student, co mě dostal na starosti, pak již neměl čas, protože do laboratoře přišli noví studenti, kterým se musel věnovat primárně. Taková už je však realita takovýchto laboratoří.

Pro mě osobně byl tento pobyt největším přínosem v tom, že jsem získal sebevědomí ve své schopnosti. Schopnost existovat v cizí zemi, studovat v jazyce, který tak dobře neovládám, a aktivně řešit nově vzniklé překážky, bez možnosti pomoci, na kterou jsem byl zvyklý z domoviny. Zjednodušeně řečeno, uvědomil jsem si, že další kariéra v zahraničí je také možnost.

  • 4. Biochemické aspekty výživy

Myslím si, že zde je vhodné místo, abych zmínil i svoji participaci na výuce volitelného předmětu Biochemické aspekty výživy, protože ta je s mým pobytem Německu také spjata.
Když jsem přišel na medicínu, tak byly mezi studenty velice populární neformální přednášky o výživě od doktorů Soukupa a Tomšíka. Už v té době jsem se sám o výživu začínal zajímat, takže jsem je s nadšením navštěvoval a hltal nové informace. K mému potěšení popularita těchto neformálních přednášek vykrystalizovala v oficiální volitelný předmět Biochemické aspekty výživy. Doktor Soukup zde prezentoval hlavně klinické zkušenosti ověřené ze své soukromé praxe a doktor Tomšík naopak posluchače obohatil o teoretické opodstatnění, proč je dobré určité věci dělat. Student tedy odcházel s informacemi, jak a proč se má starat o stravu. Sám jsem tento předmět absolvoval ve čtvrťáku, ale už v té době mi pouze tyto informace nestačily a začal jsem si studie k danému tématu číst sám. Tehdy jsem prvně objevil význam mikrobiomu a jeho roli ve zdraví a výživě (a trochu mi to v kurikulu daného předmětu chybělo).
Během pobytu v Homburku jsem se však šeptandou doslechl, že pan doktor Tomšík na fakultě skončil. Na jednu stranu mě to mrzelo, protože studenti tak přijdou o trochu jiný pohled na stravu, na druhou stranu jsem vycítil příležitost. S doktorem Tomšíkem jsem se totiž osobně znal a též jsem dobře znal i látku, co přednášel. Nelenil jsem a napsal jsem e-mail doktoru Soukupovi, že mám zájem zaujmout Tomšíkovo místo v předmětu. Když dlouho nepřicházela odpověď, tak jsem pokračoval ve spamu a odeslal jsem ten samý e-mail, z jiných e-mailových adres (tehdy jsem se potýkal s tím, že Gmail mou poštu ne vždy doručil). Po dalších týdnech rádiového ticha jsem zaúkoloval svou matku, aby se po veřejné přednášce doktora Soukupa zeptala, zda mu nedošel nějaký mail ode mě. Vytrvalá drzost přinesla své ovoce a já mohl v dalším akademickém roce pomáhat s výukou tohoto předmětu.

  • 5. Mayo a Covid

Po návratu z Německa mě víceméně čekala pouze zkouška z interny a chirurgie.  Měl jsem tedy dost času na jiné činnosti. Chtěl jsem pokračovat ve SVOČ na patologii, ale bohužel moje pozice už byla zaplněna v době mé nepřítomnosti. Namísto toho jsem se tedy věnoval už zmíněným Biochemickým aspektům výživy.
Měl jsem taktéž čas plánovat, jak se opět v rámci studia podívám do zahraničí. Ve hře bylo splnění předsevzetí a pokusit se vyjet na Mayo a pak následně ještě absolvovat některé předstátnicové praxe v Německu.

I přes absenci vyhotovené SVOČky se mi podařilo na Mayo stáž nominovat. Společně se zvládnutím zkoušky interny to byly velice pohodové Vánoce 2019. Sice jsem vnímal, že se v Číně šíří nějaký virus, ale asi jako každý jsem tomu tehdy nevěnoval až takovou pozornost. Číňané byli přece zvyklí se s podobnými respiračními infekty efektivně vypořádat od epidemie SARS.
V únoru se konal pohovor s profesorem Temesgenem, který jsem úspěšně absolvoval a měl jsem v létě strávit tři měsíce v laboratoři zabývající se mikrobiomem. Asi si umíte představit mé nadšení, že se mi splní můj sen. Laboratoř mikrobiomu jsem si vybral proto, že jsem se o toto téma dosti zajímal sám. Je to velice komplexní problematika, které je těžké jen tak porozumět, když se tomu věnujete jen okrajově. Takže tato stáž mi měla ukázat, jestli dělání vědy a studování mikrobiomu je něco pro mě, a jestli bych byl ochoten se tomu věnovat i po škole.
Vedoucím této laboratoře byl Purna C. Kashyap. Když jsem si ho hledal na internetu, tak jsem našel na twitteru, že se zúčastnil konference Gut microbiota for health. Tam se fotil s dalšími výzkumníky z tohoto oboru a já si následně pro inspiraci zjišťoval, kde a co dělají. Jedním z těchto lidí byl i John. F. Cryan. Po podrobnějším googlení jsem zjistil, že je otcem takzvané “osy střevní mikrobiom-mozek” a že působí na instituci APC Microbiome Ireland. Když jsem si přečetl jejich motto “Interfacing food and medicine”, tak jsem si posteskl, že to je místo pro mě jako dělané, ale že nemám reálnou šanci se tam podívat.

Pak přišel ale březen, vše bylo rušeno, začaly lockdowny a svět se ponořil do první vlny Covidu. Přestože Česko se s tím popralo bravurně, tak už bylo jasné, že se ten rok žádné Mayo konat nebude a pobyt se přesune na rok následující. Hledal jsem tedy informace, abych mohl jet i v šesťáku. Od lidí, co to takto absolvovali, jsem se dozvěděl, že abych mohl jet, musím být stále studentem LFHK. Když člověk dokončí poslední státnici, přichází tím automaticky o statut studenta. Vzhledem k tomu, že toto je letní stáž a státnice také končí v létě, musí poté člověk poslední státnici odkládat až na podzimní termín. Aby to člověk mohl udělat, tak musí některé předstátnicové praxe dokončit již během léta a být ve správném státnicovém běhu.
Samozřejmě, že já byl ve špatném státnicovém běhu a nikdo z ročníku nebyl moc nadšený si se mnou vyměnit místo (krom jedné těhotné spolužačky, která potřebovala termín akorát na jednu zkoušku a zbytek plánovala trávit s dítětem). Přes studijní oddělení to s těhotnou spolužačkou moc nešlo, ale nakonec po vytrvalém spamování, se mi podařilo protlačit do správného státnicového běhu.

Moje plány na státnicové praxe v zahraničí musely být také v důsledku pandemie zredukovány a transformovány. Nakonec jsem se rozhodl pro vykonání interny v Görlitzu na podzim 2020. Kdo si ještě pamatuje, jak jednotlivé covidové vlny procházely světem, tak mu okamžitě došlo, že po pohodovém létě se evropské nemocnice na podzim ponořily do kapacitního pekla.
Týden před mým odjezdem do Německa (stejný týden, ve kterém jsem dělal státnice z gynekologie), se rozhodla Saská samospráva změnit pravidla pro zahraniční cestovatele přijíždějící do země a mně bylo znemožněno nastoupit k výkonu praxe. Naštěstí jsem na tuto eventualitu myslel a už jsem předem o této možnosti informoval internu ve FNHK, kde mi bylo v nejhorším případě přislíbeno místo, na které jsem (bohužel) musel nastoupit.

Po zdárném zvládnutí státnice z interny, jsem se začal zajímat o to, kolik se toho změnilo s odloženou stáží na Mayo. K mému velkému zklamání se nic moc nezměnilo a vypadalo to, že i pro tento rok se stáž ruší. Počkal jsem tedy ještě pár týdnů, ale Mayo se chovalo jako britská královská stráž a nedalo najevo jakoukoliv změnu. To mě znepokojilo, a tak jsem začal hledat nějakou náhradu, abych získal pro mě tak důležitou vědeckou zkušenost.

“Naštěstí” tím, že jsem nejel na praktickou stáž Erasmus, tak jsem měl k dispozici 12 měsíců k využití. Existuje totiž i Erasmus absolvent, kdy si člověk ještě za studia domluví někde místo a po dostudování tam odjede na stáž financovanou Erasmem.
Já si teda řekl, že této možnosti využiju a odeslal jsem asi 12 emailů na různá německá pracoviště pracující s mikrobiomem. Odpovědi se mi dostalo ze tří, a to se značným zpožděním, z toho jedna byla vysloveně negativní. Komunikace s těmi pozitivními odpověďmi byla táhlá a nijak ve mně nevzbuzovala optimismus.
Bylo to někdy v této době, kdy jsem si posteskl, že asi nikam nepojedu a rozhodl se pro zoufalý čin. Vzpomněl jsem si na APC Microbiome Ireland a na Johna Cryana, a tak jsem mu o půl dvanácté v noci také poslal e-mail se žádostí o Erasmus místo. Za půl hodiny jsem dostal odpověď, že to není žádný problém, a že podrobnosti probereme za tři týdny na zoom callu.
Když jsem si to četl, tak jsem se musel několikrát štípnout a vyčistit brýle, protože jsem se potřeboval ujistit, že to není sen, a že to čtu správně.
Zpětně můžu hodnotit, že tento úspěch byl čistě náhodný tím, že jsem si vybral správný čas, kdy poslat mail. John kromě toho, že vedl laboratoř o padesáti vědcích, byl také univerzitním prezidentem pro výzkum. Denně dostával více jak sto e-mailů a většinu z nich ignoroval jen po přečtení nadpisu. Já jsem ho tehdy zastihl, když byl asi doma, a mohl tím pádem e-mailu věnovat větší pozornost.

Na pohovoru mi bylo jasné, že pojedu do Irska, protože z Johna vyzařovala přátelská atmosféra, a i já jsem ho zaujal svým nadšením pro věc.
Aby se věci ještě více zamotaly, tak krátce po pohovoru jsem se dozvěděl, že Mayo se nakonec rozhoupalo, a že je možné stáž absolvovat, ale musel bych prodlužovat studium do dalšího semestru, aby se to časově stihlo. Po několika dnech sofiiny volby jsem se rozhodl důvěřovat instinktu a upřednostnil Cork před Mayem.

  • 6. Erasmus absolvent Cork

Po zvládnutí hromady administrativy, tak typické pro Erasmus, mi už jen zbývalo zvládnout poslední státnici z pediatrie a mohl jsem v létě 2021 odlétat do Irska. Bohužel jsem dva týdny před svým termínem onemocněl a nemohl jsem se řádně učit, tudíž jsem i selhal u zkoušky. Odlétat jsem měl v půlce srpna, ale náhradní termíny byly až od začátku září. Naštěstí s Erasmem i s laboratoří se šlo domluvit na posunutí začátku stáže o měsíc.

Tím moje strasti ani zdaleka nebyly zažehnány. Toto období bych popsal jako nejvíce stresující periodu během mého studia medicíny. Alespoň tedy pokud by se to měřilo podle množství vypadaných vlasů. V Irsku je totiž obrovský problém s ubytovacími místy. Sehnat solidní byt za solidní cenu ve velkých městech je takřka nemožné (musíte mít asi pytel plný leprikonů, aby se Vám to poštěstilo). Pro mě to znamenalo, že během učení na zkoušku jsem neustále musel kontrolovat e-mail a stránky nabízející pronájem, abych stihl odpovědět co nejdříve. Po 40 zprávách, na které jsem nedostal žádnou odpověď, mě zachránila česká kolegyně z laboratoře, která zrovna pomáhala sehnat ubytování jiné čerstvě přistěhované vědkyni. Měl jsem tak velké štěstí, protože zájemce přede mnou odmítl můj pokoj, takže jsem se tam zvládl vměstnat jen tak tak.

Nakonec vše ale dobře dopadlo a já poslední státnici zdárně zvládl. Jedna z otázek se týkala i nespecifických střevních zánětů, kde jsem si neodpustil krátké referování o důležitosti mikrobiomu. Bohužel mé zkoušející to vůbec nezajímalo a rychle mě navedli, že chtějí slyšet klasické učebnicové informace.
To, že jsem zkoušku zvládl, jsem si nestihl v Čechách uvědomit, protože jsem ji skládal v úterý, a již v pátek jsem odlétal do Irska, takže jsem se okamžitě musel přeorientovat do cestovního modu.

V laboratoři J.F Cryana se zkoumala osa střevní mikrobiom-mozek jak na myších, tak na lidech. Bohužel s covidem byly lidské studie dosti omezeny a vůdčí roli převzal výzkum na myších. Přesně do tohoto rozpoložení sil jsem vstoupil i já a vzhledem ke svému vzdělání jsem byl logicky přiřazen do lidských studií. U studie, na které jsem měl pracovat, se očekávalo, že začne v říjnu. Vzhledem k probíhající vlně covidu se z října stal leden, z ledna březen a díky všemožným obstrukcím jsme mohli začít až na konci dubna. Můj pobyt zde měl také končit na konci dubna, takže v naději, že něco zvládneme udělat, jsem si erasmus prodloužil o další dva měsíce. Náplň studie nakonec byla zredukována na naučení dalšího stážisty, aby uměl používat EEG v rámci výzkumu, kterému se měl pak věnovat během svého PhD. Pro mě tedy tato zkušenost s lidskými studiemi na zdravých dobrovolnících přinesla jeden důležitý poznatek do budoucna – za pandemie se to provádí sakra blbě.
Abych se v mezidobí během svého čekání na lidské studie nenudil, tak jsem pomáhal jedné PhD studentce s jejím výzkumem na myších. Šlo o hledání rozdílu v imunitní odpovědí myší narozených císařským řezem v porovnání s myškami narozenými normální cestou. Soustředili jsme se především na periodu, kdy myši přecházejí od kojení k přijímání pevné stravy, což bylo dříve prokázáno, že způsobuje silnou imunitní odpověď ve střevní tkáni. Mým úkolem bylo nakrájet, imunohistochemicky obarvit, vyfotit pod mikroskopem a zanalyzovat množství makrofágu ve střevních klcích a pak tyto hodnoty porovnat mezi jednotlivými kohortami.

Tak trochu jsem doufal, že se tento pobyt promění v další PhD studium právě v laboratoři Johna. Bohužel o tuto naději jsem záhy přišel po schůzce s Johnem. Dozvěděl jsem se, že na dalšího studenta nemají peníze, protože už místo slíbili dalšímu stážistovi (se kterým jsem dělal EEG), který se ujal iniciativy o něco dříve než já. Nebudu Vám lhát, byl jsem z toho smutný, protože v hlavě jsem měl už rozpracované projekty, které jsem chtěl realizovat.
Krátce po tom ale začala válka na Ukrajině a já jsem se vzhledem k rostoucí inflaci raději začal přeorientovávat na práci v Německu, která poskytovala větší finanční jistoty.

Týden předtím, než jsem chtěl rozesílat životopisy a e-maily na nová potenciální pracoviště, si mě ale předvolal manažer laboratoře Ken. Sdělil mi, že jeho manželka nastoupila na manažerskou pozici k jinému profesorovi z APC. Tento profesor je gastroenterolog a hledá někoho na PhD pozici, kdo má více zkušeností s lidskými subjekty. Já jsem se jim jevil jako perfektní adept, tak se mě zeptali, jestli bych souhlasil s neformální schůzkou, kde bychom si s profesorem Subratou Ghoshem popovídali.
 Z mého pohledu jsem neměl co ztratit, tak jsem na to kývnul.
Schůzka se nakonec konala den před mými narozeninami. Šel jsem na ni bez větších očekávání, ale odcházel jsem s jedním z nejlepších dárků k narozeninám, co jsem kdy dostal.
Dostal jsem nabídku PhD pozice v projektu profesora Ghose, kde se především zaměřuje na modulaci mikrobiomu u pacientů s nespecifickými střevními záněty za účelem zlepšení odpovědi na imunoterapie. Druhý den jsem měl již jasno, že tuto pozici beru. A tak mi bez vlastního přičinění úplnou náhodou spadla do klína PhD pozice, pro kterou by jiní klidně i zabíjeli.

  • 7. PhD u Subraty Ghoshe na University College Cork

Stále zmiňujete, že Vám pomohlo štěstí, a že to je všechno jen náhoda, ale někdo jiný by to kdekoliv během cesty mohl vzdát. Nechcete přece jenom přiznat, že máte i nějaké vlastní zásluhy na úspěchu?

Já to tak nevnímám. Genetické vlohy a výchova mi zaručily, že jsem inteligentní, tvrdohlavý, vytrvalý a vážím si vzdělání. Takovýchto lidí je ale spousta. To se už ovšem dostáváme do oblasti kognitivních zkreslení a survivorship bias, kdy například úspěšní podnikatelé píšou knížky o tom, co dělat pro to být úspěšný. Bohužel další spousta podnikatelů, co následují ten samý postup, knihu psát nemohou, protože štěstí neměli a tolik úspěšní nejsou.

Štěstí je dle mého názoru potřeba ke každému úspěchu. Mohu Vám dát příklad ze své oblíbené cyklistiky. Na Tour de France v roce 2021 nastupovali na start dva favorité ze Slovinska: Tadej Pogačar a Primož Roglič, kteří oba byli o třídu lepší než zbytek závodníků na celkové pořadí. Vyhrál to nakonec Tadej Pogačar, ne protože by Rogliče odpáral někde v kopci, ale protože se Roglič v úvodních etapách připletl do pádů (bez vlastního zavinění) a byl tak nucen odstoupit. Pogačar měl tedy štěstí a Roglič smůlu, přestože oba byli výkonnostně srovnatelní.
Tak je pak asi vcelku logické, že nechci přijmout zásluhy za něco, co nejsem schopen nějak ovlivnit. To, že se jen tak lehce nevzdám, je prostě moje povaha, která je někdy i kontraproduktivní, takže by se mi celkem hodil i nějaký čudlík, kterým bych to mohl vypnout podle potřeby :D.

Aha, takže asi ani nemá smysl se Vás ptát, co považujete za svůj největší úspěch.

Ale vůbec ne, smysl to má. Jasně, cokoliv čeho jsem dosáhl, připisuji velké dávce štěstí, ale jako takový rozhodující moment pro mě byla depresivní epizoda v třetím ročníku. Kdy jsem bojoval s opravdu temnými myšlenkami, a zároveň pokračoval se studiem. Nakonec jsem musel dát sbohem svému starému já a vybudovat zcela nové já, které je schopné dosahovat na úspěchy. Tehdy jsem obrazně vylezl na horu zdravé sebedůvěry. Všechny další úspěchy jsou už jen důsledkem toho, jak teď sjíždím na lyžích po dlouhatánském svahu této hory.

Chápu, ale jistě máte i nějaké pozitivní vzpomínky spojené se studiem na LF HK, že?

No, nechci Vás chytat za slovo, protože na co s láskou vzpomínám, je rok strávený na Erasmu v Německu, což technicky vzato přímo není LF HK. Dostal jsem se tam ale díky studiu na LF HK a pomohlo mi to taky si trošku urovnat své priority plus navštívit spoustu zajímavých míst. Tím nechci říct, že nemám žádné hezké vzpomínky na Hradec, ale Erasmus mi vystupuje do popředí, protože to bylo vytržení z rutiny semestrálního studia, na které jsem byl zvyklý.

 Tak ještě nám na závěr řekněte, jaké jsou Vaše koníčky.
Vyžívám se ve vytrvalostních sportech, takže momentálně trénuji plavání, běh a cyklistiku, abych se mohl zúčastnit ironmana. Já také rád rozumím tomu, co dělám a chci to dělat co nejefektivněji. Takže se dost vzdělávám právě v oblasti sportovní fyziologie a už výše zmiňované nutrice, většinou formou podcastů a nahraných přednášek. Jako takový bonus jsem k tomu v posledních letech přibral i prevenci dopadu stárnutí, která na tyto zájmy volně navazuje. Dále jsem veliký milovník historie umění, takže návštěva galerií je pro mě samozřejmostí. Po očku sleduji i vývoj v kosmonautice, a nakonec, když mám ještě někdy náhodou čas se i nudit, tak rád přemítám nad existenciální filozofií. Nakonec bych ještě mohl zmínit kuriózní koníček sbírání čtyřlístků, který jsem začal pěstovat právě na medicíně, abych podpořil svoji úspěšnost u zkoušek (je potřeba cca 100 čtyřlístků na zvládnutí velké zkoušky).